Winternitzovy automatické mlýny
– sídlo Gočárovy galerie

Winternitzovy automatické mlýny – sídlo Gočárovy galerie

Gočárova galerie (do roku 2022 Východočeská galerie v Pardubicích) nese jméno předního českého architekta Josefa Gočára (1880–1945). Sídlí v budově Automatických mlýnů, významné památce industriální architektury navržené Josefem Gočárem, která byla citlivě zrekonstruována pro nové využití.

Vznik Automatických mlýnů v Pardubicích lze zařadit do modernizačního procesu města. V roce 1910 získali podnikatelé bratři Egon a Karel Winternitzové pozemek na výhodném místě na pravém břehu zregulovaného toku řeky Chrudimky, nedaleko historického centra Pardubic. V krátkém čase byly firmou Josef Prokop a synové připraveny technické plány mlýna. Na jejich podkladě navrhl Josef Gočár architektonickou podobu stavby – pohledy na všechny fasády. Budova byla členěná do čtyř traktů odpovídajících technologickým účelům. V mlýnici se nacházely technologie pro zpracování pšenice a žita. Stavební práce byly dokončeny v roce 1911, kolaudace proběhla 24. srpna 1911.  V roce 1916 byla na severní straně realizována přístavba skladiště obilí.

Roku 1919 zničil požár konstrukce i vybavení mlýnice a skladu. Dokumentaci obnovy mlýna urychleně vypracovala firma Josef Prokop a synové. Josef Gočár opět navrhl průčelí, stejně jako podobu vodárenské věže, umístěné nad západní částí traktu čistírny. Nový hasicí sprinklerový systém byl založený na rozvodu vody pro hašení samospádem z vyvýšeného rezervoáru umístěného ve věži. Stavba, zahrnující i další změny, jako například výstavbu čtvrtého patra mlýnice a skladů, byla zkolaudována 5. listopadu 1921. Následně, pravděpodobně v druhé polovině roku 1921, bylo rozhodnuto rozšířit skladovací kapacity mlýna o obilné silo, které bude umístěno paralelně s hlavní budovou, u jejího východního průčelí. Plány znovu připravila firma Josef Prokop a synové, architekt Josef Gočár a stavitel Jindřich Pollert. Silo propojila s budovou mlýna v nejvyšším podlaží v části s čistírnou úzká chodba, kterou nese tzv. prampouch, zděný rozpěrný oblouk. Návrhy podoby atiky sila Josef Gočár dopracoval v červenci 1922. Stavba byla dokončena patrně na přelomu dubna a května roku 1924. Ke kolaudaci došlo až v květnu roku 1926.

V roce 1937 mlýny získala pražská akciová společnost Centrofarina a jejich provoz byl postupně modernizován. Po roce 1940 bylo v rámci rozšíření technologie čistírny zrušeno vnitřního schodiště ve východní části budovy a bylo přemístěno k východnímu průčelí. Nyní, po rekonstrukci, je schodiště opět navráceno na své místo. Po znárodnění mlýna v roce 1949 došlo k rozšíření skladovacích kapacit mlýna a rekonstrukci turbínového domku. V šedesátých letech byla ke starému skladovacímu traktu doplněna přístavba, která obsahovala železobetonové hlubinné moučné silo a sklad. Ve druhé polovině 20. století probíhala zvláště stavební údržba, po privatizaci došlo v roce 1991 k rekonstrukci čistírny.  V roce 2014 byly Winternitzovy automatické mlýny v Pardubicích prohlášeny národní kulturní památkou. Celý areál mlýnů koupili v roce 2016 manželé Smetanovi. Od nich v roce 2018 hlavní budovu mlýnů zakoupil Pardubický kraj a v následujících letech byla transformována pro potřeby Gočárovy galerie.

Soubor budov Automatických mlýnů vznikl postupně, v několika etapách. Styl první fáze výstavby (1910–11) bývá označován jako dekorativní moderna, druhá etapa (z let 1920–24) se nese v duchu národního stylu. Provozní uspořádání mlýna spočívalo v seřazení jednotlivých částí stavby v řadě za sebou. V hlavním jižním průčelí byla umístěna hlubinná obilná sila, za nimi čistírna zrna, schodiště, mlýnice (s válcovými stolicemi a vysévači), následně otrubové zásobníky a sklady mouky. Tento technický povoz ukryl Josef Gočár za zdivo z režných cihel vytvářejících dvoubarevný geometrický dekor. V Pardubicích vznikla industriální stavba působící monumentálním dojmem.

Budově mlýna o čtyřech patrech na jihu dominuje starší silo s atikou tvaru vlaštovčího ocasu. Vypíná se nad ní hranolová vodárenská věž s dekorativní atikou. Druhou část pomyslné brány do areálu Automatických mlýnů, upomínající na známou Ištařinu bránu, tvoří vyšší obilné silo, které s budovou mlýna propojuje chodba nesená prampouchem. Atiku vodárenské věže zdobí motivy obloučků a ukončují ji, stejně jako atiku spojovací chodby a mladšího obilného sila, drobné nůžkovitě rozevřené štítky, odkazující na gotickou a renesanční architekturu Pardubic.

Vnější obraz mohutně působící budovy mlýna je charakteristický fasádou z režných neomítaných cihel upomínající na tzv. vysoký řád renesanční a barokní architektury. Monumentální průčelí obilných sil jsou vertikálně členěna betonovými pilastry, které propisují rytmus jednotlivých částí sil v interiéru. Výplně mezi nimi vyzděné z červených režných cihel jsou zdobeny geometrickými motivy vyskládanými z bílých cihel. Základní rytmus východního a západního průčelí tvoří opět přes tři patra vysoké lizénové pásy, tentokrát z červených cihel a výplně z bílých cihel, v nichž jsou s přesnou pravidelností rozmístěna původní industriální železná okna členěná na třicet skleněných tabulek. 

Rekonstrukce nového sídla Gočárovy galerie, podle návrhu ateliéru TRANSAT ARCHITEKTI pod vedením Petra Všetečky, vycházela z původní dispoziční a konstrukční charakteristiky mlýna. Návštěvnický provoz galerie je soustředěn do pětipodlažní mlýnice s původními dřevěnými stropy nesenými subtilním ocelovým skeletem a do přilehlé jižní části budovy. Depozitáře, ve kterých je uchovávána sbírka děl výtvarného umění, a pracovny zaměstnanců galerie se nalézají v severní části budovy. Světlá výška vyšších podlaží se postupně zvětšuje. Do nejvyšších dvou podlaží jsou umístěny sály pro proměnné výstavy, víceúčelový sál a ateliér. Podlahy jsou zde částečně zredukovány a okna zevnitř zaslepena, na stěnách vznikla výstavní plocha vysoká téměř 10 m. Z původních vyřezaných stropních trámů bylo vytvořeno nové schodiště ve vstupní hale galerie. Vstupní hala je umístěna mezi nově vzniklé pasáže, které propojují prostranství uvnitř areálu mlýnů s nábřežím. Ze severní pasáže je možné vstoupit do kavárny. Do expozic se vchází z ochozu haly, přemosťující pasáže. Během rekonstrukce byl obnoven historický vzhled fasád budovy mlýna, ubourány nepůvodní přístavby a cihelné zdivo citlivě opraveno.

Zrekonstruovaná budova splňuje jak přísné požadavky na péči a ochranu sbírkových předmětů, tak pro pořádání výstav staršího i současného výtvarného umění, samozřejmostí je její bezbariérovost. Multifunkční sál nabízí atraktivní prostředí pro pořádání vzdělávacích a společenských akcí včetně koncertů vyžadujících kvalitní akustiku.

Ve vnitřních prostorách Gočárovy galerie, ale také venku, je možné si prohlédnout několik opravených pozoruhodných součástí původního technického vybavení mlýna. Na nádvoří areálu se nalézá spirálový shoz na mouku z laminátu, v kavárně pak dřevěný, který původně procházel přes tři mlýnská patra.  Před západní fasádou, směřující k řece, je umístěno čerpadlo s elektromotorem, které původně čerpalo vodu do nádrže dodnes dochované ve vodárenské věži nad jižním průčelím budovy. Do vstupní haly galerie je začleněno poplachové zařízení sprinklerového systému a elektromotor, který prostřednictvím tzv. transmise poháněl veškeré mlýnské stroje. Transmise zbavená řemenů je zavěšena na svém původním místě, na stropě před pokladnami. Ve výstavních prostorách galerie se nalézá rovinný vysévač, který sloužil k třídění částic namletého materiálu neboli meliva, a trychtýř se skleněným transportním potrubím.

Gočárova galerie vítá všechny zájemce o výtvarné umění i návštěvníky, kteří si chtějí prohlédnou zrekonstruovanou Gočárovu budovu Automatických mlýnů.

Kateřina Mariánková